Na socioložku, publicistku a průkopnici genderových studií v Česku Jiřinu Šiklovou vzpomínají Michaela Marksová Tominová, Mirek Vodrážka, Lada Wichterlová, Eva Kalivodová a Olga Sozanská.
O čem bychom v českém veřejném prostoru neměli*y ponětí, kdyby nás to Jiřina Šiklová nenaučila (nebo nám to neustále dokola nevysvětlovala)?
Michaela Marksová Tominová, česká politička, ministryně práce a sociálních věcí (2014–2017), bývalá (aprvní) ředitelka Gender studies, o.p.s; dále M. M. T.:
O feminismu, že to není nic proti mužům, a o Romech.
Mirek Vodrážka, český publicista, filozof, undergroundový hudebník a herec, někdy vystupující též pod jménem Mirka Vodrážková; dále M. V.:
S Jiřinou budou natrvalo spojena témata jako žena a disent nebo šedá zóna (70. – 80. léta) a po pádu komunismu počátky gender studies a feminismu u nás.
Lada Wichterlová, dříve zaměstnána v Gender studies o.p.s., dnes na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR (projekt 22% k rovnosti). Členka správní rady Gender studies o.p.s.; dále L. W.:
Založila knihovnu Gender Studies. U sebe v bytě, omezila své soukromí a osobní prostor, uskromnila se bez jediného slova (které ji, myslím, ani nenapadlo). Nežila pro svůj malý svět, žila pro ten velký, ze kterého se snažila dělat lepší místo pro všechny. Věděla, že je potřeba o genderových tématech ve společnosti diskutovat, že už není možné se jim vyhýbat a nadále je zneviditelňovat. Spolu s týmem spolupracovnic a spolupracovníků, mezi které patřila Marie Čermáková, Šárka Gjuričová, Eva Kalivodová, Soňa Hendrychová, Slavomil Hubálek, Pavla Frýdlová, Hana Havelková, Hana Maříková, Milan Balabán a další, objížděli české univerzity a představovali studentkám a studentům odborné možnosti genderového pohledu v různých disciplínách. V roce 1998 Jiřina iniciovala rozhodnutí založit Centrum studií rodu na FF UK. Měla ohromný sociální kapitál a ten dokázala využívat. Ale založení Gender Studies a vývoj organizace měl prostě dobrou a logickou posloupnost – budovat knihovnu, otevřít prostor přednáškám pro zainteresovanou veřejnost, téma dostat na univerzity, zaměřit se šířeji na prosazování politik v ČR, zejména rodinnou politiku a politiku zaměstnanosti, prohloubit spolupráci s odbornými institucemi, zaměřit se na vzdělávací proces středoškoláků i dětí mladších. Jiřina dokázala myšlenku nejen zvednout ze země, ale ještě jí dát nohy a vyslat ji do světa.
Eva Kalivodová, překladatelka, akademická pracovnice FF UK (translatologie a gender studies), členka správní rady bývalé Nadace Gender studies (dnes Gender studies o.p.s.), spoluzakladatelka Centra genderových studií (dříve při Katedře sociální práce) FF UK; dále E. K.:
Jistě je to přijetí genderu jako velmi důležitého fenoménu v lidské existenci i pojmu v odborné práci. Ačkoli jsem s jejími výklady genderu nejednou nesouhlasila, měla jsem štěstí, že jsem zažila její probouzející práci v Nadaci Gender studies, v její unikátní knihovně i na FF UK, kde jsme v roce 1998 spoluzaložili odborné Centrum genderových studií, které se později rozvětvilo ve dvě fungující pracoviště, jedno na Filozofické fakultě, jedno na Fakultě humanitních studií UK. Jiřina byla razantní, ale taky otevřená diskusi! To je základní předpoklad pro to, aby se věci pohnuly a daly se prosadit. Díky této její obdivuhodné vlastnosti vznikla na FF UK jak Katedra sociální práce, tak Centrum genderových studií.
Jakou zásadní radu do života či akademické praxe mi dala? Jakou větu s ní mám spojenou, kterou mám tendenci opakovat jiným lidem?
M. M. T.: Tak to nevím, jestli je publikovatelné. Ale vzpomínám, jak vymyslela, že bychom měly udělat Řád zlaté píči a dávat ho významným ženám – jako pozitivní ocenění.
M. V.: V kritickém smyslu mi pomohla se vymezit proti pseudoidentitářskému feminismu, který mám spojený s větou, že české ženy jsou emancipované, aniž si to uvědomují. Svoboda pro nevědomého ale není možná.
L. W.: Bohužel to jsou věty, které jsou za hranicemi slušného vyjadřování. Když jsme chodili k Jiřině diskutovat, pracovně i nepracovně, tak jsme to brali i jako jistou terapii, protože práce v neziskové organizaci, který se zabývá feminismem je a byla v ČR obtížná a nepříjemná. S pozdější večerní hodinou nám říkala: „Hlavně se z toho holky neposerte“ Nebylo to myšleno zle a neměla pocit, že si příliš stěžujeme, ale vždy měla tendenci posuzovat věci širší perspektivou a to tahle věta vždy zahrnovala: Koukněte se okolo. Nekňourejte a makejte. Dobrá myšlenka nestačí, je potřeba ji prosadit, vysvětlit, obhájit.
Když mám pocit, že je fakt zle, že jsou přede mnou jen překážky a nedokážu vidět řešení, vždy si na tuto větu a Jiřininu dikci při jejím vyslovení, vděčně vzpomenu.
A pak ještě jedna z podobného soudku: „Holky, když vás naštvu, pošlete mě do prdele.“ Ta souvisela s tím, že jsme mívaly faktické rozpory, o kterých jsme často diskutovaly, někdy i na veřejných fórech. Tou větou nám Jiřina říkala: To, že jsem starší, neznamená, že spolu nemůžeme nesouhlasit. Bojujte za to, co si myslíte. Nemějte falešnou úctu. Vztah k sobě neztratíme, i když si myslíme něco jiného.
Jiřinu jsme ale milovaly a myslím, že žádná z nás ji na veřejných fórech nedokázala nikdy poslat do míst dle výše zmíněné instrukce.
E. K.: Nebát se jít proti proudu, iniciovat nezažité společenské postoje – v tomto smyslu pro ni byla 90. léta příhodná, protože znamenala vstup do očekávané „nové“ české existence. Pro svoje nápady a plány dokázala získávat lidi a taky je přimět, aby do jejich prosazování vkládali hodně práce. Věta? „Hele, to zvládnem, je to potřeba a nějak to půjde…“ Ne každý ovšem dokáže v důležitých kauzách bruslit tak lehce a s takovým charismatem jako ona.
Když přemýšlím o tom, čemu mě Jiřina Šiklová učila, byť třeba mimoděk, v čem bychom se jako společnost měli*y urychleně posunout? Na jakých hodnotách jí záleželo – a ony u nás pořád ne a ne zakořenit?
M. M. T.: Stát za pravdou, nebát se ji hájit, i kdybychom měli jít sedět, a hájit ty slabší ve společnosti.
M. V.: Jiřina se vyznačovala praktickým „zakořeňujícím“ aktivismem. Na počátku 90. let byla schopna ve svém bytě vytvořit kontaktní centrum sítě ženských organizací, které na základě impulzu ze zahraničí postupně vyústilo v Nadaci Gender Studies, a později napomáhala genderovému diskurzu k jeho akademické profilaci a institucionalizaci.
L. W.: Zejména nás učila velkorysosti. Nezaměřovat se na sebe, své ego, své jájínkovství. Kéž by se v tomto lidé od Jiřiny dokázali poučit.
E. K.: Přemýšlet intenzivně o občanské společnosti, vytvářet si o všem vlastní názor a dávat o něm veřejně vědět. Tento její dar nacházel upřímné a seriózní uplatnění ve světě ještě tolik neokupovaném internetovými platformami, blogy, hnojištěmi nejrůznějších anonymních online diskusí a fake news – o to víc je dnes důležité ho připomínat a dávat jako příklad.
Bez scénáře, ale velmi k věci
Olga Sozanská, autorka, spolu s manželem Jiřím Sozanským organizuje umělecké projekty, je zapojena do práce Centra pro dobrovolnictví Hestia, které spoluzaložila – posláním Centra je zajistit, aby bylo dobrovolnictví přístupné všem a aby se v něm spojoval lidský a profesionální rozměr:
Na Jiřinu vzpomínám stále, naposledy jsem ji viděla na pohřbu Ivana Havla, ale nemluvila jsem s ní, byly tam davy lidí… Jiřina pak šla k Dáše domů na nábřeží, kde se všichni pěkně opili… včera mi kamarád ukázal fotku Jiřiny z toho večera, v křížovkách se tomu říká KAR. Mám radost, že Jiřina odešla v plné kráse, žádné „vyhnívání“, jak to nazývala, když rekonstruovala byt. Říkala mi: „Tam mám místnost vzadu, malou a tam budu vyhnívat, až už budu nemožná.“ Tak to ji nepotkalo, stejně jako Ivana H. a myslím, že to je pravé životní štěstí, které si oba zasloužili.
Otevíralo se v Litomyšli evropské centrum YMCA. Velká sláva, měl přijet prezident Havel, ale zrovna měl nějaké zdravotní potíže, tak přijela Jiřina s jeho poselstvím. Konalo se to v zámecké zahradě, bylo krásně, všichni byli vyšňoření, pánové obleky, dámy šaty. Po proslovech měl následovat koncert. Jiřina vyšla na pódium v kalhotách a tričku, na zádech baťůžek. Rozhlédla se a když zjistila, jak jsou všichni vyparádění, prohlásila, že je andělíček, to na zádech není batoh, ale křidélka a přináší zdravici od pana prezidenta. Překladatelka už také měla text dopředu, tak to šlo rychle, jenom ke konci překladatelka úplně vypadla z formy, koktala, nějak se nemohla chytit. Pak říkala, že ten konec měla jinak a Jiřina suverénně poznamenala: „No, jo, on měl Vašek ten konec blbej, tak jsem mu to přepsala.“
V 90. letech byl na FF UK kurz Management neziskového sektoru, dvouletý, kde také Jiřina přednášela, kromě ní S. Pinc, D. Kroupa, T. Halík a další. Také jsme měli závěrečné zkoušky, fakt jsme se učili, protože vyučující byli vlastně naši kolegové a nechtěli jsme si utrhnout ostudu. Jeden kolega, taky psycholog, z Moravy, přinesl ke zkouškám Jiřině flašku domácí slivovice a klobásky, taky domácí. Jiřina radostně poděkovala, a protože nic neuměl, tak ho s chutí vyrazila.
Jiřina byla jeden z nejvelkorysejších lidí, které jsem znala, a jsem ráda, že jsme se měly rády.